OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Máloktorá kapela dokáže zaujať už svojou demonahrávkou. Sanfranciským blackerom sa to však podarilo. O DEAFHEAVEN sa začalo rozprávať ako o novej nádeji amerického black metalu. A myslím, že aj sami uznáte, že im táto nálepka bola pridelená oprávnene. Stačí sa ponoriť do tónov, ktoré pozvoľne plynú z výborného demáča, a hneď zistíte, na akom hudobnom poli sa nachádzate.
Ostrý blackový sound, uhrančivé melódie a rytmika privádzajúca poslucháča do tranzu, tak by sa zjednodušene dala opísať produkcia tohto vtedy ešte dua, ktoré svoje vzory určite nehľadá len na území čierneho kovu.
Po výbornom uvedení začali byť na DEAFHEAVEN kladené vyššie nároky. Troška zdravého tlaku zo strany okolia predsa nezaškodí, však?! Ako sa ukázalo, kapele to zrejme len prospelo, pretože „Roads To Judah“ je fakt podarená albumová prvotina. Napokon, vydal ju sám Jacob Bannon z CONVERGE a z DEAFHEAVEN sa tak stala prvá blacková akvizícia jeho labelu Deathwish.
K hudbe. DEAFHEAVEN hrajú na prvý pohľad black metal. Niekto by však mohol oponovať, lebo miestami pripomínajú viac screamo ako black. Ako keby to nestačilo, „Roads To Judah“ je napáchnutý aj „post“ záležistosťami, pričom hlavne v pomalších pasážach možno vycítiť napríklad ROSETTU a jej príbuzné spolky (black metal pre kozmonautov?). A kapela si tiež rada „zaväzbí“ a vyžíva sa v ťahavých, nekonečných melódiách.
Spomenuté ingrediencie sú decentne premiešané, čím vzniká nahrávka plná príjemných tremolo vibrácií, a to aj napriek tomu, že fundamentom na „Roads To Judah“ zostáva v podstate agresívny black metal. Je pravdou, že miestami sú DEAFHEAVEN so všetkým tým sladučkým „shoegaze feelingom“ takpovediac na hrane, mierne preháňajú, ale vždy to zachránia ohromujúcou gradáciou alebo šialene rýchlou jazdou (bubeník je beštia!).
Ak sa teda radi strácate v rozjímavom blackmetale, tento album je pre vás ako stvorený. Pre vás ostatných to bude príjemná polhodinka strávená s kapelou, ktorá vám deň určite nepokazí.
Black metal + screamo + shoegaze. Spokojnosť.
7 / 10
Derek Prine
- gitara
Trevor Deschryver
- bicie
Nick Basset
- gitara
Kerry McCoy
- gitara
George Clark
- spev
1. Violet
2. Language Games
3. Unrequited
4. Tunnel Of Trees
Infinite Granite (2021)
Ordinary Corrupt Human Love (2018)
New Bermuda (2015)
Sunbather (2013)
Roads To Judah (2011)
Libertine Dissolves (2010)
Demo (2010)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Deathwish Inc.
Stopáž: 38:21
Produkce: Jack Shirley
Studio: The Atomic Garden Studio
Příjemná záležitost, která mi však i přesto tak trochu uniká mezi prsty. Možná je to způsobeno i současným přetlakem podobných záležitostí anebo prostě jen faktem, že DEAFHEAVEN i přes svoji zručnost zase příliš mnoho další důvodů k opětovnému poslechu jejich hudby nedávají. Na každý pád však ve svém ranku určitě nadprůměrná nahrávka.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.